Výlet do Osvětimi

Ve středu 13. listopadu jsem nezamířila do školy jako každý jiný všední den, nýbrž k líšeňské radnici, kde už se srotila většina žáků devátých ročníků. Ten den jsme jeli na výlet do Osvětimi. Všichni už se těšili, ať už proto, že konečně poprvé uvidí nějaký „koncentrák“, o kterých jsme si v dějepise říkali každý rok, anebo čistě jen proto, že dychtili poznávat něco nového a užít si den neučení se.

Onen výlet se opakuje každý rok a tematicky navazuje na učivo dějepisu i literatury. Náš pan průvodce společně s našimi milými učitelkami nám to samozřejmě neopomenul připomenout, zatímco se houf puberťáků snažil najednou nacpat do dvoupatrového autobusu, který je v tu chvíli zajímal víc než to, co nám vlastně sdělovali. Později se však informace ukázala být pravdivou, když jsem trošku opožděně četla povinnou četbu.

Kamarádka, jejíž bratr byl v Osvětimi dva roky zpátky, mi tvrdila, že prý je to místo samo o sobě zlověstné a čím déle tam jste, tím víc na vás dopadá všechna ta smrt a utrpení okolo. Díky tomu jsem už po cestě měla dosti smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se těšila, na tu druhou mi bylo líto Židů a čím dál víc se mi protivili Němci.

Už při příjezdu mi bylo jasné, že tohle není žádné veselé místo. Ani ponuré počasí, které mi jindy ani trochu nevadí, tomu na náladě nepřidávalo. Přesto ona hlavní budova, kolem níž jsme prošli, tak úplně neodpovídala mým představám. (To ale mohlo být tím, že jsem si představovala kamenný hrad z patnáctého století.) Obešli jsme ji a prošli kontrolou, načež nám byla rozdána dost chatrná sluchátka, ve kterých se ozýval hlas naší nově přidělené průvodkyně. Divila jsem se, proč to. Odpovědi jsem se dočkala záhy, když se ukázalo, že koncentrační tábor je téměř přeplněný lidmi, alespoň tedy na můj vkus. Najednou jsme byli všichni za sluchátka rádi, jinak bychom z toho asi nic neměli.

Ačkoliv průvodkyně nebyla český rodilý mluvčí, tomu, co nám říkala, jsem dokonale porozuměla. Dopadla na mě tíseň, zatímco jsme procházeli budovami a táborem. Najednou jsem si přála, aby už to skončilo, i když mě stále zajímaly další informace. I na spolužáky to mělo dost očividný dopad, neboť se téměř nebavili - což je jev velmi vzácný - a když se náhodou někdo zasmál tomu, co mu kdosi pověděl, všichni ostatní jej provrtali naštvanými pohledy.

Když skončila prohlídka budov, přesunuli jsme se ještě přímo do tábora, kde jsme viděli koleje, kudy jezdil vlak, a malé dřevěné domečky, v nichž museli vězni žít. Při představě, jaké to muselo být v zimě, jsem se otřásla.

Nakonec jsme odcházeli s docela silným zážitkem. A jako by slunce naši náladu vycítilo, zatímco jsme odcházeli po kraji silnice zpět k autobusu, zasvítilo nám posledními podzimními paprsky do zad. Najednou mi bylo zas o něco líp, tíseň se zmírnila. Přidala jsem do kroku a těšila se domů.

Ema Dvořáková, IX. B