Zeměpisná exkurze do Paříže (16. - 20. 4. 2011)
Ve dnech 16. – 20. dubna, těsně před velikonočními prázdninami, zorganizovali naši učitelé ve spolupráci s cestovní kanceláří Viktoria pětidenní exkurzi po nejslavnějších památkách Paříže.
Své zážitky jsme se vám pokusili zprostředkovat prostřednictvím fotografií a vyprávění, které múžete číst dále.
Ve velmi časných ranních hodinách žáci sedmého a osmého ročníku nasedli ještě polospící do autobusu, který byl přistaven u školy, a vyrazili směr hranice s Německem. Hned po jejich překročení nám paní průvodkyně začala vyprávět o některých městech a krajích této země a vůbec o všem, co je pro ni typické a zajímavé.
Po přejezdu hranic s Francií pak pustila zeměpisný film o té části země, kterou jsme projížděli – kraji Champagne, kde se začalo vyrábět první „bublinkové“ víno. To už se pomalu chýlilo k večeru a nás konečně čekala první zastávka a „protažení ztuhlých končetin“.
Francie nás přivítala velkolepě - nádherné slunečné počasí a slunce zabarvené již do podvečerních červánků ozařovalo náměstí, které se před námi otevřelo po pár krocích – monumentální katedrála Notre Dame v Remeši – místo korunovace všech slavných francouzských králů. Také okolní město – stylové uličky jako z kreslených obrázků – nás rychle vneslo do jiného světa. Všichni jsme prošli celé náměstí i vnitřek katedrály- a jen fotili a fotili ze všech možných úhlů.
Po prohlídce znovu nasedáme, teď už patřičně natěšení, do autobusu, už jen hodinu a přímo do hotelu, spíš sympatického pidihotýlku, kousek od Paříže. Ubytování a šipka do postele s vidinou dost brzkého vstávání.
Dopoledne nás po výborné francouzské snídani čekala okružní cesta po Paříži autobusem – opět nám paní průvodkyně popisovala vše, co kolem sebe vidíme včetně všech zajímavostí - těžko na všechno vzpomenout a pamatovat. Ale celkový dojem se zapomenout nedá – ze všech úhlů nad nejkrásnějšími chrámy i malebnými koutky města, nad Seinou i velkými slavnými třídami se ke slunci vypínala mohutná zářící silná Eiffelovka, až do roku 1930 nejvyšší stavba světa. Celý autobus jen polohlasem vydechl. Prosluněná, majestátní, rozlehlá, pyšná secesní Paříž!!! Úplně jiný svět, ze kterého je i dnes cítit historie tolika slavných aristokratických rodů i jednotlivých králů, malířů i spisovatelů….. Vítězný oblouk, Champ Elyseé, bulvár Sant Michel, vstup do tunelu, kde zemřela princezna Diana, i hotel, kde naposledy večeřela, dům, kde bydlí J. P. Belmondo….. Tak geniální propojení historické a moderní architektury (mají tak skvělé architekty, nebo tu prostě a jednoduše záleží opravdu jen na kvalitě???)!!! A všude zeleň. V každé části ulice, na každé seberušnější křižovatce, v každé části bytových komplexů, ať historických, nebo moderních částí, všude aspoň mrňavé ostrůvky záhonků, trávníčků nebo rozkvetlých keřů. To dopoledne uběhlo tak rychle! Focení, focení, zastávky, krátké prohlídky a focení,…Nádherné počasí a o tolik víc světla!!! Teprve tady jsem pochopila, proč malířský impresionismus vznikl právě ve Francii.
Odpoledne jako vrchol úžasného dne přicházel - Versailleský palác se svými zahradami, zapsaný na Seznamu světového dědictví UNESCO. Prošli jsem společně s davy turistů rozlehlým nádvořím a jádrem zámku ve tvaru písmene U a vystáli dlouhou frontu k pokladnám pro vstup do zahrad – byla totiž neděle a blížila se doba, kdy se pouštějí Vodní hry v několika fontánách – úžasná podívaná. Zbytek dne jsme strávili v pohádkovém prostředí zahrad známých z tolika filmů a pohádek. Obrovská rozloha s mnoha terasami a fontánami (tzv. Sluneční osa) a nejrůznějšími zákoutími přírodních divadel s dominantou Velkého a Malého kanálu, kde je možné projet se na lodičce (vzpomínáte na film Angelika?) zakončená vesničkou Hameau, kde nejraději přebývala Marie Antoinetta. Rozlehlé trávníky, kde bylo možné sedět a odpočívat, ve francouzském styly sestřihané stromy a keře, kvetoucí záhony, sochy a sousoší – a také Vivaldiho hudba, znějící ze šikovně skrytých reproduktorů. A všude si můžete sednout na trávník a udělat si piknik, nebo odpočívat, opalovat se, spát….,jak je komu libo, nebo si můžete vypůjčit pojízdné vozíčky. Tak v téhle pohádce jsme zůstali až do večera. Jen škoda, že všechno se projít nedalo ani za celý ten půlden, co jsme měli vyměřený.
A pak další památky – pařížská Invalidovna, což je komplex budov zahrnující muzea a pamětihodnosti, které se vztahují k francouzské vojenské historii, dále pak nemocnici a domov pro válečné veterány. Dnes je to také místo, kde jsou pohřbeni někteří z největších válečných hrdinů Francie. Snad nejslavnější hrobkou Invalidovny je hrobka Napoleona Bonaparte.
Pondělí ráno nás čekalo to, na co jsem se všichni těšili nejvíc a čeho jsme se zároveň také nejvíc báli - přesun k nejznámější dominantě Paříže – Eiffelově věži.
Původní předsevzetí vyjet lanovkou až na její úplný vrchol se začalo u některých vytrácet a čím víc jsme se blížili k jejím obřím železným základům, tím častěji se ozývalo: „Ty bláho, to nedám“. „Dali“ to nakonec všichni. Vždyť vycestovat do Paříže, stát pod jednou z nejvyšších věží světa a nevyjet nahoru, to by přece snad ani nešlo. I když má věž tři plošiny, všichni jsme vyjeli úplně nejvýš a díky ideální viditelnosti se podle mapek a popisků na zábradlí dívali nejen na části Paříže i celé Francie pod sebou, ale také třeba směrem k Praze. A pod námi Seina plazící se jako lesklý had s mrňavými ostrůvky a sochou Svobody, replikou té americké. Prostě – nechat se vytáhnout tři sta metrů nad Paříž byl takový zážitek, že se někomu zapomnělo i udělat špatně.
Odpočinek v rozlehlém parku pod Eiffelovkou ( také tady se můžete rozložit na trávník – a přitom tu mají všude tak čisto!) nám pomohl vstřebat silný zážitek i radost z „překonání sebe sama“ a přeorientovat se na zážitky další.
Odpoledne nás autobus - náš druhý, pojízdný hotel - zavezl pod návrší Montmartre, nejvyššího bodu Paříže. Po průchodu rušnými, a přesto malebnými uličkami ( také i průjezdu kolem slavného Mouline Rouge) jsem vystoupali až na jeho vrcholek, k pompézní bazilice Sacré-Coeur, tedy v překladu kostelu Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tato nádherná bazilika je smíšením byzantského a románského slohu se čtyřmi malými kopulemi a jednou centrální. Ty jsou typicky orientálního stylu, takže máte pocit, jako byste se najednou ocitli ve Spojených arabských emirátech. V její čtyřhranné zvonici je také umístěný slavný zvon „Savoyarde, který patří k největším zvonům na světě, váží 19 tun. Až jsme popadli dech po krkolomném výstupu (když už to vypadalo, že jsme nahoře, čekalo nás ještě několik desítek schodů), prohlédli jsme si baziliku zevnitř a měli konečně čas na prohlídku okolí. Znovu malebné uličky s drobnými obchůdky, restaurace a kavárny a také všudypřítomní malíři (vždyť jsme ve Francii!). Nevíte, kam se dívat dřív – a únava? – kdekoliv si sednete a nastavíte tvář slunci – a Francouzi jsou tak milí! Najednou je tu večer a po doplnění energie (stylová francouzská palačinka s banány a čokoládou) odjezd – ach jo – zítra ráno už odjezd z hotelu. Ne, ještě ne, odjezd z hotelu ano, ale ještě se můžeme na něco těšit……
Je úterý ráno – balíme, odjíždíme, ale čekají nás ještě další památky, tentokrát s batohy na zádech – večer se už vydáváme na cestu domů a noc strávíme v autobuse. Ještě na to nemyslíme a snažíme se nevnímat únavu, slunce se dnes rozhodlo předvést letní žár. Procházíme Louvre, nejpůsobivější a největší muzeum na světě (je zde umístěna například slavná Mona Lisa), ideální místo pro všechny milovníky umění. Dříve byl celý palácový komplex sídlem francouzských králů a je obklopený Tulirejskými zahradami. Muzeum má sedm oddělení, ale dovnitř nejdeme, není čas ( víte, že kdybyste chtěli vidět všechny exponáty a u každého stáli jen půl minuty, strávili byste tu tři měsíce?), i prohlídka okolí trvá dost dlouho, všechno je tu tak rozlehlé a nevíte, kam se dívat dřív – a fotit, fotit, fotit. Muzeum impresionistů (ale fronta je několikahodinová), pak průchod centrem Pompidou – kulturním centrem a muzeem (jméno má podle francouzského prezidenta z roku 1977). Tady jsme viděli pro změnu úplně jinou tvář Paříže – moderní skleněný palác, na kterém je zajímavé například to, že komunikace a rozvody jsou vedeny vně budovy a jsou barevně rozlišené (na jeho projektu se podílel i český architekt Jan Kaplický), uvnitř se nachází výstavní prostory, knihovna, muzeum moderního umění, obchody, kavárny, kinosály… Další odpočinek, „oběd“ na lavičce, kofeinové či ledové nakopnutí v kavárně … a zase můžeme dál.
Přecházíme na východní poloostrov Ile de
Katedrála nás ohromila svou velikostí. Vznešené průčelí je svisle rozdělené na tři části, ve střední části velkolepá okna, sochy ve výšce jako by přemýšlely nad osudem lidstva, který se hemží pod nimi. Obrovská fronta před vchodem do katedrály nás zrazuje, ale máme čas, tak trpělivě stojíme ( taky proto, že chceme uniknout z rozžhaveného náměstí do chladu chrámových prostor). Naštěstí se ukazuje, že fronta je vlastně jen plynule proudící dav (katedrála je prý schopna pojmout až 9 000 osob) a my ji tedy za malou chvíli obdivujeme zevnitř – růžicová okna s nádhernými mozaikami, pět chrámových lodí, arkády v klenbě, pilíře se slavnými sochami, podloubí s paprskovými kaplemi, kde je uloženo mnoho hrobek, obrovské nádherné varhany… A okna řešená tak, že na různá místa proniká jemné světlo, takže například socha Panny Marie s dítětem je ve tmě ozářená jasnou modří. V parku na pravé straně katedrály pak při odpočinku obdivujeme vnější opěrné oblouky obvodových zdí, kterými je tato katedrála proslulá - a zvony – pět mohutných zvonů, kterým dal Victor Hugo duši ve svém slavném románu Zvoník od matky boží.
Blíží se večer a my se přesouváme k jednomu ze secesních mostů na Seině, které jsou mimochodem celé ověšené mrňavými zámečky (novomanželé si tu prý po svatbě zamykají štěstí), abychom se dostali k přístavu výletních lodí – čeká nás okružní cesta lodí po Seině – poslední zážitek z Francie. Letní žár ustává, sedáme do druhého, otevřeného patra lodi a necháváme se ochlazovat večerním vánkem. Všechny významné památky teď vidíme z jiného úhlu, máváme na okolní výletní loďky a odpočívající turisty i domorodce na břehu, odpočíváme a nasáváme klid a pohodu večera. Pomalu se má začít vše nořit do tmy a kolem nás se začíná rozsvěcovat noční Paříž.
Konec pětidenního zájezdu nastal a nám nezbývá nic jiného než přesunout se k autobusu, který nás bude dopravovat domů – naštěstí přichází ještě jakýsi nečekaný „bonus navíc“ – můžeme odjet o něco později a vidět noční svítící Eiffelovku. Sedáme na trávník v parku přímo pod ní, Eiffelovka září, a najednou začíná blikat – zlatá světélka jak na vánočním stromečku! Reflektor na jejím vrcholu obíhá kolem a osvětluje noční oblohu nad Paříží, v parku je veselo jak na dětském hřišti a nám se tak nechce, nechce domů…
Ale nedá se nic dělat, blikání, které se spouští v pravidelných intervalech, končí a my musíme začít hledat autobus – míst na parkování je málo, a tak procházíme celým parkem (mimochodem velmi rádi), než vidíme v dálce modrý nápis Viktoria.
Pak už nás čeká jen dlouhá, smutná, a také poněkud komplikovaná cesta domů.
„Bon soir mademoiselle Paris“ – ve středu v pozdních večerních hodinách vysedáme před školou. Zbývají jen zážitky, suvenýry a chuť cestovat.
PaedDr. Hana Katolická